naše designová okna v únorovém Forbesu

O nás i o tom, jak jsme se vydali cestou designových oken v únorovém Forbesu. Článek:

POŘÁDNÝ PRŮVAN

Co se stane s rodinným byznysem, když si syn postaví hlavu a řekne rodičům, že nudnější produkt, než jaký vyrábějí, snad nikdy neviděl? Nedostane pár facek, ale příležitost to udělat po svém. Aspoň pokud je ten syn z rodiny Janošíků a dělá tak krásná okna jako Jakub.

„Výhledy, šikovné lidi a letos konečně zase sníh, o moc víc toho tady na Valašsku nemáme,“ směje se Jakub Janošík, mladý tmavovlasý muž po kolena v závěji, a nadsázka je to jen trochu. Protože ty výhledy okolo přes ospalá zvlněná pole přikrytá sněhem jako peřinou až po lesy Bílých Karpat na obzoru jsou opravdu skvostné. A kdybyste z nich snad měli pocit, že tahle tichá krajina je bohem zapomenutá, stačí se otočit o 180 stupňů na velkou halu, ve které to bzučí jako ve správné továrně. O šikovné lidi tady mezi ogary fakt nouze není. Za kopcem je fabrika Rudolfa Jelínka, která s českou slivovicí prorazila i v Americe, a za dvěma kopci je továrna TON na jejich ručně ohýbaný nábytek. 

Tady ve Valašských Příkazech, v té výrobní hale hned za zády, se taky pracuje se dřevem. Patří totiž firmě Janošík okna-dveře a ta zase patří Jakubovým rodičům. Už sedmadvacet let, vlastně stejně dlouho, jako je Jakub na světě, v ní vyrábějí… okna a dveře, překvapivě. Historická špaletová, třeba pro kancelář prezidenta, a taky moderní dřevěná okna jako pro kavárnu Slavia nebo vinařství Sonberk. A dělají taky Jakubovy designové „úlety“, jak tomu tady říkají, které firmou zatřásly od základů a vykolejily ji na úplně jinou trať. Ale o tom až za chvilku – napřed trocha dějinného exkurzu. 

„Práci se dřevem máme v rodině už dlouho,“ vysvětluje Jiří Janošík, který tuhle firmu vlastní s manželkou Janou, a ukazuje přitom fakturu z roku 1926 na tehdy závratných 2851 korun. Už hluboko za první republiky se v Janošíkově dílně prášily piliny – a rodina se řemesla drží dodneška. Ve stolařství po prapradědovi Františkovi pracuje už čtvrtá generace, i když rodinnou tradici pokřivila totalita, když místo rodinné dílny vzniklo družstvo. I tak se Jiří Janošík motal pod nohama a pod ponkem svému tátovi a podobně se k práci se dřevem dostal i Jakub. „Já na dílnu vlastně chodil jako do školky,“ prohodí s ležérním úsměvem. A jeho maminka Jana vysvětluje, že to tak fungovalo pár let po založení firmy, v době, kdy jejich rodinný dům a dřevovýroba byly ještě jeden areál a všichni pracovali ve stolárně od nevidím do nevidím v provozu na dvě směny. 

V dravých devadesátkách totiž Jiří Janošík bojoval o každou zakázku na trhu a celkem brzo měl štěstí na několik velkých – třeba na kompletní výměnu oken na české ambasádě v Moskvě („A to je obrovský dům,“ vydechne Jiří) nebo prezidentskou kancelář a pražský hotel Augustin na Malé Straně. „Vždycky jsme říkali obchodníkům, když jdou po Praze, jestli to slyší… Jak všechna ta okna šeptají: Vyměňte nás. Protože většina dřevěných oken v Praze měla okolo sta let a to je zhruba jejich životnost,“ vysvětluje Jiří. Okolo roku 2000 začala pro firmu Janošík skvělá doba – prodeje rychle rostly, taky se začala ve větším vyrábět špaletová okna pro historické budovy. Byla po nich poptávka, protože je vyžadovali památkáři. 

Stejně ale prý lidi před 20 lety nejvíc zajímaly úspory, izolace a energie na vytápění, frčela eurookna. „Hlavně aby měla zlatou mřížku. A my se přizpůsobovali trhu,“ říká Jiří Janošík a krčí rameny, že se okna prodávala přes parametry, to byl tenkrát trend, a ne design. „Ony se i tehdy stavěly výjimečné domy s krásnými okny. Jen my jsme si to ještě neuvědomovali,“ skočí mu do toho syn. Na krásných domech a krásných oknech totiž Jakubovi záleží. „On byl vždycky taková umělecká duše,“ říká jeho maminka Jana. „Takový je odmalička, pořád si něco kreslil do notýsků,“ směje se. A Jakub hned dodává, že to ho právě naučili chlapi ve výrobě. 

Pod rukama se jim motal ještě jako děcko, ve 13 letech nastoupil do firmy na první brigádu a od 17 už v ní pracoval na plný úvazek. „Osmnáctiny jsem oslavoval při montáži nových oken v Měšťanské besedě v Praze,“ vzpomíná. Jestli to byla jasná volba, že po pár letech na ekonomické a právní střední škole nastoupí do podniku rodičů? „Asi jo,“ pokrčí rameny jakoby s nezájmem. Na nějaké vzpomínání a nostalgii moc není. Jakuba Janošíka spíš zajímá, co se děje teď a tady a kam se věci dají posunout. „Mám rád odvážné věci, překračování stereotypů a to jsem vždycky chtěl do těch oken dostat. Mně totiž už od začátku, co jsem přišel do firmy naplno, přišlo, že neexistuje nudnější produkt než naše okno,“ vysvětluje Jakub. 

Mohlo by to znít skoro arogantně, ale ne – naživo to tak není. Spíš vidíte kluka, ze kterého čiší nadšení z práce, pro kterou žije a dýchá, chce dělat věci tak, aby byly skvělé a stejně tak i vypadaly. „Postupně jsem se od montáží vypracoval na obchodní oddělení a tam jsem od zákazníků slýchal, že se jim naše okna moc nelíbí, že by sice chtěli dřevo, ale ta hliníková okna od konkurence jsou prostě hezčí, protože mají lepší design,“ říká Jakub. 

„To říkalí spíš architekti než zákazníci,“ vloží se mu do toho táta Jiří. „Já o tom měl dlouhé debaty i se zákazníky, notovali jsem si, že dřevo je sice krásný materiál, ale ta naše eurookna už tak krásná nejsou,“ odpovídá mu Jakub. „A takhle to máte u nás doma pořád,“ vloží se do toho máma Jana s trochu útrpným úsměvem, zatímco její muž přikývne, že to je pravda, protože debata o eurooknech byla dlouhé roky koloritem v podstatě každého nedělního odpoledne a maminka v ní často byla něco jako nárazník. 

Bylo to asi pět let zpátky, když Jakub najednou začal rodiče přemlouvat, ať začnou ta okna dělat jinak. Těch spínačů bylo několik – třeba obdiv k novým židlím značky TON, návštěva Designbloku, která mu prý otevřela oči, taky čisté linie švýcarského nábytku Yask, jež ho inspirovaly. Začal se víc zajímat o architekturu a design a v hlavě se mu přehodila výhybka. Začal o oknech, která dělají, přemýšlet jinak. Četl všechno, co mu přišlo pod ruku, mluvil s architekty, designéry a hodně se díval kolem sebe, aby si v hlavě udělal knihovnu. „To mám od architekta Fránka,“ vysvětluje Jakub. „On vždycky říká, že už toho v životě hodně viděl a ukládá si to všechno do mentální knihovny, se kterou pak pracuje.“ 

Po pár týdnech přišel Jakub za tátou s návrhem nového okna. „Zvenku hladké a rámy má co nejsubtilnější, se zarovnanými liniemi a ostrými hranami, aby vynikla kresba dřeva v celé kráse,“ ukazuje na okno, skrz které jsou vidět zasněžené pastviny venku za továrnou. To okno vypadá úplně jednoduše, tak nevinně, jak jen může okno vypadat, ale přitom v téhle rodinné firmě způsobilo něco jako zemětřesení. 

„Ukázal nám svoje nákresy, znovu zopakoval všechny svoje argumenty a to nás nakonec donutilo se na to, co vyrábíme, taky dívat jinak,“ vysvětluje Jiří Janošík. To bylo před pěti lety a do portfolia tehdy přibylo okno Rand, které Jakub navrhnul. „Díky němu jsme začali mnohem úžeji spolupracovat s architekty, dělat věci na míru, ukazovat jim, co všechno umíme vyrobit, že na rozdíl od rakouské a švýcarské konkurence neděláme jen typová řešení,“ dodává Jiří. 

Pak jeho syn začal spolupracovat se Zdeňkem Fránkem a Maximem Velčovským a vznikla celá série nových designových oken, která se vymykají všemu, co český trh dosud znal. „Třeba okno, přes které není vidět,“ podívá se Jiří na syna a vysvětluje, že zrovna tenhle kousek vznikl pomalu za jeho zády, po hodinách sezení s Maximem mu Jakub raději ukázal až prototyp. „Vypadá jako dřevěná deska, ale jen dokud na něj nedopadne slunce. To prosvítí tenkou dýhu, která sklo kryje, a najednou jsou vidět siluety všeho za oknem.“ Tomuhle úletu nakonec dali Jakubovi rodiče zelenou – a dobře udělali, protože jejich okno od Velčovského získalo nominaci na cenu Czech Grand Design. 

Časem designová okna Jakubovy rodiče nadchla, ale míň už to, co přišlo s nimi. „Začal jsem tátovi vysvětlovat, že musíme vyhodit klasická okna z nabídky. Že nám to kazí značku a celé to nové pojetí zaměřené na design a zbytečně věnujeme čas zakázkám, kde nehledají a nezaplatí naši přidanou hodnotu.“ 

A tady Jakub narazil. Jedna věc je slyšet od syna, že děláte nudný produkt – a druhá je, když chce, abyste prostě odřízli většinu ze základu, na kterém byl dosud rodinný byznys založený, jak fungoval a na čem vydělával. „To byly ty nejsložitější debaty. A táhly se dlouho,“ říká Jana Janošíková. V té době u rodinného stolu padaly věty jako „ty ses zbláznil“ – ale nakonec rodiče ustoupili. Loni kormidlo rodinného byznysu otočili definitivně, opravdu z výroby odřízli eurookna, která do té doby výrazně pomáhala firmě dělat obraty okolo 90 milionů korun, a dali se na novou cestu – dlážděnou čistým designem. 

„I když jsme všechno propočítali, stejně jsme měli velké obavy, jak se to odrazí v hospodaření, jestli to zvládneme. Neslo to s sebou velké investice – do technické dokumentace, do posil v týmu projektantů, do marketingu… A taky nevyhnutelný propad tržeb,“ vypočítává Jiří Janošík. Ne že by za sebou měl lehký rok, každá velká změna bolí, ale nakonec si jeho firma s odvážným krokem a novým portfoliem poradila dobře. Udržela výsledek v černých číslech, kladné nule, i když Jiří Janošík dopředu počítal i s menší ztrátou. „Ale ani tržby se nepropadly příliš. Máme sice míň zakázek, ale zatímco dřív byla jedna objednávka na domek za 200–700 tisíc, dnes děláme i zakázky kolem dvou až pěti milionů,“ dodává Jakub. Okna od Janošíků teď rámují výhledy v unikátních (a drahých) rodinných vilách, stejně jako třeba v luxusním hotelu ve francouzském Nice. A čeští architekti si jejich práce cení. 

Třeba Michal Krištof s Ondřejem Chybíkem říkají, že na českém trhu teď Janošík těžko hledá konkurenci, a podobně to vidí i Zdeněk Fránek, který s firmou spolupracuje už nějakou dobu. „Jsou prostě výjimeční. Protože i když jsem si vymyslel šílené věci, do kterých se žádná jiná firma v Česku nebyla schopná nebo ochotná pustit, tak oni to pro mě vždycky udělali. Třeba dřevěné okno, kde ale zvenku nevidíte nic jiného než sklo,“ vysvětluje Fránek. A říká, že zatímco ostatní české výrobce zajímá spíš zisk a chrlí eurookna, tak Janošíkovi hledají výzvy a chtějí kreativitu. „Mladý Jakub, ten je jako neřízená střela. Pořád se ptá, co bychom my architekti ještě potřebovali, kam ještě se jako výrobci můžou posunout. A pořád něco vymýšlí.“